Lukášův příběh

20. listopadu 2013 v 22:20 | View
"Doma jsem bydlel s mámou, tátou a mladším bratrem Martinem. Otec hrozně pil a většinu večerů trávil v hospodě. Když došel domů, nedalo se to vydržet. Hádal se s mámou a často ji i bil. Když jsem byl malý, tolik jsem to nevnímal. Máma mě zachumlala do peřiny, když slyšela, že je na chodbě a pak odešla. Často jsem usnul, takže jsem to nikdy neviděl, ale mamka měla modřiny po celém těle a ráno měla špatnou náladu. Říkávala mi, že je nešika, že zase spadla, ale já jí to nikdy nevěřil. Někdy, když nedošel vůbec domů, jsem ráno vstal dříve, udělal čaj a šel za mámou do postele, kde jsme byli až do oběda.

Čím jsem byl starší, tím hůř jsem pod peřinou usínal a tím víc toho slyšel. Nadával, ona prosila, bil ji, ona trpěla. Ale nikdy se nezmohla na nic jiného. Když jsem se jí jednou zeptal, proč neodejdeme za pravým tatínkem, řekla mi, že ten ani neví, že jsem. Tu noc jsem celou probrečel. Musel jsem mámě slíbit, že se nikdy nepostavím proti němu, abych ji ochránil. Prý je na mě moc silný a mohl by mi něco udělat a to by nepřežila.



Bylo mi patnáct, když jsem to nevydržel a udeřil ho poprvé. Tiskl mámu ke zdi a rukou šmátral po jejím těle. Když viděl, že stojím v chodbě a dívám se na ně, usmál se, vzal do ruky máminu bradu a přitáhl si ji ke svému obličeji. Dal jsem mu ránu do zad. Zaburácel zlostí, otočil se a vydal se směrem ke mně. V očích měl nenávist, pomalu si sundával pásek z kalhot a omotal si ho kolem pravé ruky. Couval jsem před ním do obývacího pokoje. Došel jsem až k protější zdi, neměl jsem už kam utéct. Švihl zápěstím, znovu a znovu. Cítil jsem tu štiplavou bolest po celém těle.

Ani jsem si to neuvědomil, nevím, proč jsem to udělal, ale najednou jsem po něm skočil a převalil ho na záda. Začal jsem pěstmi mlátit do obličeje, bylo mi jedno, co mu udělám. Byl jsem na něj naštvaný a všechno to šlo ze mě ven. Přestával se bránit a já na něm zůstal sedět a díval se mu do očí. Ani nevím, na co jsem v té chvíli myslel. Prostě si nemůžu vzpomenout, všechno se stalo tak rychle.

Máma mi na rameno položila ruku, brečela a já začal taky. Rychle jsem vstal a rozběhl se ke dveřím, chtěl jsem utéct, ale bylo zamčeno a já nevěděl, kde jsou klíče. Začal jsem šmátrat po poličce, ale nemohl je najít. Začal jsem panikařit a nevěděl co dál. A pak jsem je našel. Odemkl jsem, ale něco mě stáhlo zpět do bytu. Držel mě za krk u zdi, kam předtím tiskl mámu a já se nemohl hýbat. Hrozně jsem brečel a nevěděl co dělat. Kopl jsem ho, kolenem přímo do rozkroku. Bolestí spadl zase na zem a já utekl pryč. Vyběhl jsem na chodbu, seběhl schody a vstupními dveřmi vyběhl na ulici. Utíkal jsem hrozně dlouho. Bál jsem se, že jakmile zastavím, zase mě chytne a pomstí se mi a já bych už neměl sílu se bránit a mámu taky ne.
Začínaly mě bolet nohy, ale stejně jsem nezastavil. Doběhl jsem až do centra města. Moc lidí tam nebylo, všichni byli doma nebo v baru, protože bylo kolem druhé hodiny v noci. Stál jsem tam a díval se kolem sebe, nevěděl jsem kam jít, ale vrátit se nebyla možnost, nechtěl jsem. Vydal jsem se k budově staré pošty. Slýchával jsem, že je prázdná, protože ji nikdo nechce pronajímat kvůli nestabilitě a tudíž se v ní potkávaly různé skupinky náctiletých dětí a bezdomovci.

Když jsem tam došel, bylo tam kolem deseti lidí. Bavili se, tancovali a popíjeli z plastových lahví. Všimli si mě, hned jak jsem vstoupil a muzika utichla. Všichni se na mě dívali, připadal jsem si nesvůj, vůbec jsem si nevěřil, protože jsem tam došel s ubrečenýma očima a oblečením na spaní.

První ke mně došla ona, ani nevím, jak se jmenovala. Smála se od ucha k uchu a říkala mi, že všichni, kdo nesnáší svůj život jsou tady vítaní. Neřešil jsem to a vzal si láhev, co mi nabízela a napil se. Zachichotala se, když jsem zkřivil obličej, protože mě pálila celé pusa z alkoholu, co jsem vypil. Ale nevadilo mi to a napil jsem se znova. Přidal jsem se k partě děcek co stála kousek bokem, ani už nevím o čem jsme se bavili, moc si z toho nepamatuji. Jediné, co pro mě bylo důležité bylo to, že jsem cítil, že mezi ně zapadám.
Každý kdo tam byl, měl problémy doma nebo ve škole. Svou vlastní válku v osobním životě, kterou se rozhodli zlepšit tím, že se potkají s lidmi, kteří jsou na tom stejně a aspoň na chvíli na to zapomenou, spolu. A já mezi ně patřil.

Cítil jsem se kupodivu dobře. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem toho tolik vypil, ale začínal jsem se bavit. Strach z toho, že tam nikoho neznám už téměř vymizel. Smál jsem se s nimi, povídal a nadával na život. Jediné, co si pamatuji je smích, protože se všichni smáli a tancovali. Lidem, kteří zvraceli jsme se smáli asi nejvíc, hlavně já a jeden kluk, co tam se mnou byl. Nejsem si jistý, jak moc toho vypil on, ale v náladě byl taky. Nabízel mi jednu cigaretu za druhou a já si je pořád bral. Moje první cigarety v mém životě.
Nebyli jsme tam dlouho, když někdo přišel s nápadem jít do města, podívat se po ulicích. Všichni souhlasili a začali si brát oblečení, které během večera postupně odkládali, protože tam bylo neuvěřitelné teplo. Všichni se oblékli a vydali se pryč. Šli jsme po chodníku ve velkém houfu a když kolem někdo prošel, otáčeli se po nás. A já se cítil dobře. Najednou jsem se cítil hrozně důležitě, jako střed vesmíru. Vzal jsem si další láhev a napil se, divím se, že jsem toho tolik vydržel. Došli jsme do centra, stáli jsme před vchodem do menšího nákupního centra. Naprosto jsme jím opovrhovali, protože to pro nás bylo místo, kde si lidi utrácí peníze za naprosté blbosti a nezajímá je, že někteří jsou rádi, když si koupí k pečivu tři kolečka šunky navíc. Přišlo nám to hrozně sobecké a strávili jsme snad hodiny debatou nad tím, jak se pomstít. Nakonec někdo vytáhl spreje a fixy.

Ani na vteřinu jsem neváhal, vrazil jsem láhev alkoholu, co jsem držel nějaké holce, co stála vedle mě, a vzal si sprej. Došel jsem ke skleněným dveřím a přes celou plochu skla jsem nakreslil kříž. Nevím, proč jsem to udělal. Choval jsem se hrozně, ale v ten moment mi to tak přišlo spravedlivé. Myslel jsem si, že si toho zaslouží mnohem a mnohem víc. Byl jsem pyšný, že jsem něco udělal jako první a všichni mi začali tleskat. Přesunul jsem se k oknům a opět namaloval kříž. Myslím, že nic jiného bych ani nezvládl, protože se mi začala motat hlava a vrávoral jsem. Přidali se ke mně ostatní a pomalovali všechno, co jim přišlo pod ruku.
Byla to zábava, smáli jsme se tomu a pořád u toho popíjeli. Byli jsme tak snad hodiny. Maloval jsem zrovna na lavičku, když dojela policejní auta. Bylo jich asi pět a vyběhlo z nich několik mužů v uniformě. Všichni mladí se rozutekli a já tam zůstal stát a zíral na ně, byl jsem překvapený. Ne z toho, že se tam objevila policie, to mi bylo jedno, ale z toho, že všichni zmizeli a nechali mě tam. Myslel jsem si, že jsem našel nové kamarády, na které se můžu spolehnout, ale oni se na mě vykašlali. Naštvalo mě to a vysmekl jsem se policistovi, který mi zrovna dával ruce za záda. Zachytil mě za bundu, ale já se mu zase vytrhl, a šel pryč. Neutíkal jsem, prostě jen šel. Bylo mi jedno, co se bude dít. Byl jsem rozzuřený a neskutečně mě bolela hlava. Najednou jsem spadl. Nevšiml jsem si, že se dva muži v uniformě připlížili za mě a jeden z nich mi podkopl nohy. Dali mi ruce za záda a odvedli do auta. Odvezli mě na stanici, kde jsem zůstal přes noc. Bylo mi naprosto jedno, co se mnou bude. Bylo mi blbě jako nikdy v životě a chtěl jsem se vyspat. To bylo pro mě to hlavní.

A tak se to všechno stalo. Od té doby uplynula už nějaká doba. Pomocí policistů jsem našel svého pravého otce. Byl celkem překvapen, že mě vidí, ani nevěděl, že má syna. Ale přestěhoval jsem se k němu. Zachránil jsem mámu s bratrem, protože toho tyrana zatkli. Znovu jsem chodil do školy, ale do jiné, protože v mé bývalé jsem byl považován za někoho, kdo je opilecký pobuda a ničí cizí majetek. Začal jsem znova. A vám, všem kdo jste dnes tady, bych chtěl říct, ať se nikdy nebojíte obrátit se na nějakého z kantorů na téhle škole, nebo na jakéhokoliv dospělého ve vašem životě. Protože domácí násilí není správné a váš život to může zničit. Takže se nestyďte a pojďme spolu bojovat proti tomu!" ukončil svou řeč Lukáš. Posbíral si papíry, které měl na pultíku a vydal se z pódia dolů zpět na svou židličku. Doprovázel ho obrovský potlesk všech studentů a on se cítil dobře, protože svůj příběh použil na podporu ostatních.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tereza Tereza | Web | 15. března 2014 v 20:33 | Reagovat

přečti si knihu Pokoj (http://www.databazeknih.cz/knihy/pokoj-83857) bude se ti líbit.

2 ethnal ethnal | Web | 9. září 2016 v 3:11 | Reagovat

online pujcka pred výplatou konice :-|

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama